Proč žít zero waste a jak ho zařadit do života?

Máme zde nový rok a s ním přicházející předsevzetí. Pojďme to letos zkusit jinak. Uvědomme si obrovskou sílu jednotlivce, protože právě na jednotlivci záleží budoucnost nejen jeho samého, ale i ostatních. V našem případě v pozici spotřebitele, který volí tím, co si koupí a komu dá své peníze. A volí i tím, co si nekoupí, čímž ovlivní trh.

Zero waste (život bez vytváření nezpracovatelného odpadu), to je reakce na zahlcení planety odpady, které je vidět na fotkách z rozvojových zemí. U nás by byl ještě horší obrázek, kdybychom stejně jako tam neměli rozšířené skládky, spalovny a popelářskou službu. Problém tkví nejen ve vlivu na životní prostřední, ale i na kvalitu života člověka a narušený potravinový řetězec.

Nejznámějším problémem je globální oteplování, které je způsobováno mj. spalováním fosilních paliv a dopravou, ale také přítomností metanu v ovzduší, jehož největším producentem je nadměrný chov dobytka a hned poté skládky. Nové studie prokázaly, že ekologické zemědělství by situaci zlepšilo, protože při něm je v půdě až o 44 % více huminové kyseliny, a ta dlouhodobě zachycuje uhlík. Uhlík je důležitý pro úrodnost půdy a její ekosystém, je potravou pro mikroorganismy. Půdy na ekologických farmách mají tak o 26 % vyšší potenciál dlouhodobého zadržení uhlíku oproti konvenčně obhospodařovaným půdám. Dalším podporovatelem změny klimatu je kácení lesů a ubývání zooplanktonu v oceánech. Je ničen dvěma silnými faktory – oteplováním oceánu v důsledku globálního oteplování a tím změnou chemismu vody, a přibývajícími plasty. Mikroplasty, které zooplankton pozře, uvolňují toxické látky, ty působí změnu chování, snižují reprodukci, zvyšují náchylnost k dravosti a způsobují vyšší úhyn.

V Tichém oceánu se našly zatím dva obrovské ostrovy odpadků, které jsou uvězněny v proudech. Jsou hluboké 30 metrů a jejich hloubka se zvětšuje. Odpady jsou obalené korály i dno oceánu. Rozloha jednoho z ostrovů je 1 000 000 km², což je větší Texas. Druhý ostrov má již jméno, Velký pacifický odpadkový pás, který má rozlohu Francie, ale protože kvůli pohybům proudu se těžko měří, může mít prý rozlohu 700 000 až 15 000 000 km² (což je téměř rozloha Ruska). Tyto ostrovy neobsahují pouze celé plasty, jako jsou PETlahve, tašky, sítě, ale právě mikročástečky, které jsou menší než zrnko rýže, vydrží v moři 500 let a kolují v potravinovém řetězci. Jsou jich odhadem miliony na kilometr čtvereční. V těchto ostrovech jsou uvězněna zvířata, některá si odnášejí v těle všelijaké součástky a trpí. Původ odpadu je z dvaceti procent z lodí a ropných plošin, ale z osmdesáti procent z pevniny. Podobný problém mají i některé řeky. Dokonce Nil nebo Indus vypadají jako masa odpadků valící se korytem, a ne jako proudící voda.

Mikroplasty se ale vyskytují i u nás. Pitné vody se to prozatím nedotýká, ale je to i u nás problém pro ryby, které je konzumují. Pro ně i pro jiné vodní živočichy jsou však největším rizikem látky chemické, které je ovlivňují, a to v případě ČR nejvíce farmaceutické přípravky, hormonální léky, zemedělská chemie a drogy (nejvíce ty psychoaktivní). Ty u nich způsobují nejen změny v těle, ale i v chování (v případě drog mají podobné projevy jako u člověka – ztráta plachosti a větší příjem potravy) a to způsobuje jejich vyšší úhyn.

Kritickým problémem v případě spodní vody jsou podle ČHMÚ pesticidy. Z průzkumu v letech 2013-2016 vyplývá, že 53 % zdrojů spodní vody obsahuje jejich různé druhy, a to často ve větším množství, než dovolují limity. Hlavním původcem je pěstování kukuřice a řepky pro energetické účely (biopaliva). Ve vodárenských zdrojích se našel dokonce alespoň jeden druh pesticidů ve 33 ze 46 testovaných zdrojů. Je to problém nejen v boji se suchem, ale i pro člověka, protože pesticidy z vody mohou způsobovat rakovinu, neblaze působit na hormonální systém nebo vývoj plodu.

Potravinový řetězec je také narušen fatálním úbytkem hmyzu - kupříkladu v Německu hlásí o 75% méně létajícího hmyzu za dobu pětadvacetiletého měření. Na vině jsou opět pesticidy.

Nyní něco málo ze statistiky odpadů. 80 % výrobků, které koupíme v obchodě (není myšleno stavby nebo jiné trvalejší věci) končí za půl roku jako odpad. Při výrobě se používají z valné většiny prvotní suroviny a po skončení využívání se jen 20 % materiálu recykluje tak, aby se výrobek mohl znovu vyrobit. Problémem nerecyklace materiálů je buď neochota, nebo se to ekonomicky nevyplatí.

Polovina celkového odpadu jde na skládky. 55 % odpadu z popelnic na plasty putuje na skládky nebo do spalovny, protože některé plasty (nebo jejich kombinace – kupříkladu PET lahev s PVC obalem) se recyklovat nedají. To, co se objeví v popelnicích směsného odpadu, už nikdo nedotřiďuje, proto je problém, když se špatně třídí. Z analýz Institutu cirkulární ekonomiky přímo na skládkách vyplývá, že nejvíce je na skládkách papír, plast, spousty jídla a bioodpadu. Problém je třeba u textilu, který je často vyroben takovou kombinací vláken, že to recyklaci znemožňuje. Textilní průmysl je dokonce druhým největším znečišťovatelem životního prostředí po tom ropném. Problém skládek není jen v metanu nebo v uvolňování chemických látek do půdy a ovzduší, ale i v tom, že jsou plánovány vždy na 20-30 let dopředu a jejich kapacita přestává stačit, protože s tak rychle rostoucím odpadem z jednorázových výrobků se nepočítalo.

Zdroj obrázku: https://cs.wikipedia.org/wiki/Odpad#/media/File:Jakarta_slumlife15.JPG

Odborníci se shodují, že odstraňování odpadu nejen že je technologicky a ekonomicky čím dál náročnější, ale v některých případech prozatím dokonce nemožné. Proto jediné možné řešení je odpad vůbec nevytvářet. Zero waste proto vítají.

Zero waste má 5 základních pravidel:

Zamítnout to, co nepotřebujeme. Zredukovat to, co potřebujeme. Zužitkovat věci, které spotřebováváme a nemůžeme zamítnout nebo zredukovat. Zrecyklovat jen to, co jsme nemohli zamítnout, zredukovat a zužitkovat. A nakonec zkompostovat, co nemusíme dávat do bioodpadu. Toto pořadí je důležité zachovat a platí to i pro energetické hospodaření domácnosti. Recyklace bývá vnímána jako první a největší řešení, je tomu ale přesně naopak.

Protože většina lidí má již naučeno, že co je pohodlné, jeví se jako zároveň nejlepší a nejjednodušší, má problém na zero waste najet a při prvním kroku to vzdá. Nejčastějšími chybami bývá, že zájemci chtějí dělat vše naráz, dělají to sami a mají pocit, že pokud způsobem zero waste nedělají úplně všechno, je to špatně a nestačí to. Stačí. I kdybyste snížili odpad na polovinu, je to obrovský objem nejen za rok, ale i za celý zbytek života.

Nabídnu vám proto řešení, které je uplatnitelné nejen pro zero waste:

Nejdůležitější je ujasnit si, PROČ to chcete dělat. Od toho se totiž odvíjí vaše konání.

Na druhém místě je sdílení. Bavit se o tom s dalšími nadšenci ve vašem bydlišti kvůli praktickým informacím a společnému nakupování a na internetových fórech kvůli eshopům, teorii, propracovávání svého přístupu. V obojím případě je to důležité pro ujišťování se, že i člověk usilující o zero waste je jen člověk. Pokud se dá totiž někdo na cestu sám a na tu cestu se netěší jako malé dítě, které chce silně objevovat, tvořit a těšit se z ní (ne jen z výsledku), nedojde. Proto je tolik důležitá opora a podpora druhých.

Třetí podstatnou věcí je jít po jednotlivých krocích. Zařadit jen jeden prvek, sledovat s radostí, jak se zmenšil odpad, a jakmile zařazení tohoto prvku používáme rádi a běžně, zařadíme prvek další, na který máme zrovna největší chuť. Ta je tam důležitá, protože pokud pojedete podle nějakého plánu, i když vás v ten daný moment nebaví (nebo baví, ale ne strašně moc) a nedaří se vám ho plnit tak rychle jak chcete, nemáte moc velkou šanci ho dokončit. V případě, že si doma budete vyrábět domácí drogerii a kosmetiku, jděte také tak. Kupříkladu rozhodnu se pro aviváž, tak zkouším recepty tak dlouho, dokud nenajdu takový, který mi bude vyhovovat a fungovat. Teprve poté můžu začít s dalším, třeba s domácím jarem. U mě bylo důležité zjištění, že nemusím zařazovat jen to, co vyhovuje celé rodině, ale mohu snižovat odpad i jen za sebe ve věcech, které rodina dělat zero waste nechce.

Jednou jsem četla rozhovor s osmdesátiletou paní, které se ptali, jak je možné, že jejich manželství vydrželo doposud. Její odpověď byla krátká a výstižná: „Učili nás nevyhodit vše do koše.“ Proto bych vás chtěla všechny na závěr vyzvat: „Nezahazujte věci, vztahy, snahy, příležitosti ...“